PŘEPISOVÁNÍ HISTORIE JE ZÁKLADNÍM PRVKEM GLOBALIZACE

Nová moc vždycky přepisuje minulost. Dělá to od počátku věků. Přetesávání hieroglyfů ve starém Egyptě je toho důkazem. Není to samoúčelné chování. Jde totiž o nezbytnost. Nové myšlenky, vytváření světonázoru a vládnoucí ideologie musí nově nastupující moc nutně hledat v dějinách jako údajně své kořeny. Skutečné dění ve společnosti bylo, je a bude vždycky příliš složité a prakticky mnohorozměrné až všestranné. Jestliže nová moc vyhledá v minulosti události, vyhovující, ba dokonce podporující její zájmy, záměry a někdy i vize budoucnosti, pomalu může vybudovat soustavu názorů, ba celou ideologii, odůvodňující její chování. Chceš-li vytvářet novou budoucnost, musíš vytvořit i novou minulost, napsal jeden moudrý člověk. Už marxisté přišli s tezí, že nová moc se musí vytvářet uvnitř staré moci. Od nich se poučili tedy i dnešní přemalovávači historie. Proces převyprávějící minulost proto může být prvním náznakem nástupu nové moci. To by si měla každá komunita dobře analyzovat. Podle této zásady vlivné síly současnosti nechávají své slouhy vypracovávat napřed teoretické postupy a později konkrétní metody na přetváření lidského vědomí. Ty nejúčinnější začínají nenápadným až skrytým „překabátěním“ dějin. Případ, o kterém jsem psal včera, je v mých očích typickým příkladem, ba až učebnicovým vzorem, metody vedení sociálního boje nově nastupující moci. Predátoři globalizace musí v národech jejich eminentního zájmu zlomit především vlastenecké vědomí jejích obyvatel,. Rusko je v současnosti přímo klasickým prvkem odporu vůči globalizačnímu zglajchšaltování lidstva. Právě proto se na něj zaměřují noví uzurpátoři kandidující na globální vládce. Rusové zvedli rukavici, kterou světapáni hodili zbytku lidstva. Vytvořit v jejich zemi pátou kolonu odnárodnění je proto základním prvkem hybridní války, kterou globální panstvo proti Rusku celosvětově vede.

DALŠÍ METODA HYBRIDNÍ VÁLKY

Německá Nadace Friedricha Eberta se ve světě prezentuje jako instituce sponzorovaná sociálně demokratickou stranou. S jejími vzdělávacími aktivitami, zaměřenými na politické školení o sociálním demokratismu, jsem se setkal v Praze již v roce 1990. Nyní se dovídám o jedné z jejích aktivit v současném Rusku. Vypracovala a realizovala projekt, v němž děti v Německu psaly o Ruských vojácích a děti v Rusku o vojácích Německých. Zajistila pak, aby tři ruští školáci své práce přečetli v Bundestagu. Nejstarší mezi řečníky byl 16ti letý chlapec a byl doprovázen dvěma mladšími dívkami. Pracovníci nadace si velice vtipně vybrali děti z města Novyj Urengoj, ležícího na Západní Sibiři v Jamalo-něneckém okruhu, tedy předaleko od Evropy, od zalidněných oblastí Ruska a především v oblasti, kde byly za druhé světové války a po ní, zajatecké tábory pro nepřátelské vojáky. Referáty školákům pomáhali prý vypracovávat rodiče, učitelé a samotní pracovníci uvedené nadace. Jak se ale později ukázalo, tak v samotném Německu jim bylo řečeno, ať je zkrátí, ale naopak zdůrazní ty události, které na ně nejvíc zapůsobily. Výsledkem bylo, že v textu Nikolaje se objevila i tato pasáž, cituji: „Příběh Georga a práce nad projektem ve mně vyvolaly pohnutí a přiměly mne navštívit hřbitov vojáků wehrmachtu v blízkosti města Kopejsk. A tam jsem pocítil velkou bolest, neboť jsem uviděl hroby nevinně padlých, mezi kterými mnozí chtěli žít v míru a nepřáli si válčit…“ Konec citátu. Já jsem nenašel na netu celý text, abych mohl posoudit vyznění celé promluvy. Je samozřejmé, že i to citované ale stačilo k tomu, aby se Rusku rozhořela obrovská diskuse, plná emocí. Benzínu do případu přilila jedna z dívek když prozradila, že podobnou pasáž, kterou jí tam chtěli vmontovat pracovníci nadace, odmítla do svého textu napsat. Jak se s tímto případem ruská politická veřejnost vypořádá, mne moc nezajímá. Zatím v několikatýdenní diskusi převládají hlasy o špatném vzdělávacím systému, o absenci vlastenecké výchovy. Oceňuji, že jsou zásadně odmítány postihy školáků i jejich rodin. Snad pouze u otce hocha se zvažuje jeho přeložení, neboť pracuje v oboru bezpečnosti, což se jeví pro stát jako rizikové. Pokud je mi známo, v USA musí každá instituce, která v zemi působí a je financována ze zahraničí, být veřejně vedena v seznamu cizích agentur, aby každý věděl, s kým má tu čest. Putin letos vydal podobný dekret a nebylo divu, že se na Západě strhl doslova šakalí štěkot. Doufám, že se konečně v Rusku zjistí, kolik je tam různých fondů, nadací, občanských sdružení, neziskových společností a podobných agentur, které za peníze ze zahraničí ovlivňují myšlení Rusů, především pak dětí. Tím se snad i světová veřejnost doví, jak obrovské množství financí věnují různé státy na činnost v Rusku, určitě ne v zájmu samotných Rusů. K samotnému citátu poznamenávám dneska pouze dvě myšlenky. Každý voják, který vstoupí se zbraní v ruce na cizí území, je vinen a podle zvykového práva mu jeho vinu není třeba soudně dokazovat, jako je to povinné u jiných zločinců. Za druhé, pokud i  existovali Němci, kteří si válku nepřáli, a já vím, že jich bylo velice málo, tak se měli postavit doma proti hitlerovcům. Pokud to neudělali, a ani na frontě pak nepřeběhli do SSSR, tak nebyl, není a nikdy nebude žádný důvod cítit nad jejich osudem jakoukoliv, nadto „velkou bolest“. Celý příběh má však daleko komplexnější význam. Dneska jenom konstatuji, že jde o jednu ze sofistikovaných metod probíhající světové války.

PŘÍSPĚVEK KE GERASIMOVĚ TEORII HYBRIDNÍCH VÁLEK

Valerij Gerasimov, náčelník generálního štábu Ruské federace se stal začátkem roku 2013 světovou celebritou vojenské vědy, či jak to pojmenovat. Sepsal totiž základní myšlenky nového druhu válek, které nazval hybridními a na Západě si je pojmenovaly méně zdařile jako nelineární. Od samého počátku tvrdím, že je to úzce vojenská strategie, ve které chybí základní prostředek nevojenského vedení současných válek, který v co nejširším měřítku, ba dokonce čím dále tím častěji, využívají USA. Jde o praxi ekonomických sankcí. Je pravdou, že tuto metodu mohou v boji s jinými zeměmi užít jen ty státy, které sankcemi opravdu soupeře poškodí, ale podle mého soudu takových zemí je stále více, takže by se strategie hybridních válek měla o princip ekonomických ba i dalších sankcí rozšířit, aby byla úplnější. Ale především by si ji některé silnější státy měly rozpracovat do konkrétních metod vůči jednotlivým zemím, či alespoň jejich skupinám. Vím, že by mohla začít křičet WTO, Světová obchodní organizace, ale její význam stejně upadá, jak je tomu u většiny světových organizací, které byly založeny účelově k podpoře Západu v jeho boji se Sovětským svazem a především k hegemonii USA. S růstem úpadku Západu, především dominance USA, kdy chtějí mezinárodních organizací využívat vzrůstající země, je Západ záměrně nechává upadat do bezvýznamnosti. Kdyby se nyní WTO začala ozývat proti sankcím, prozradila by na sebe nejenže je pokrytcem, ale odkryla i celkovou podstatu smyslu své existence, čti, že je sluhou nejmocnějších. Když totiž USA sankcionovaly kupříkladu Irák tak, že tam pro nedostatek léků umíraly děti i na běžné choroby, WTO ani nehlesla, takže fakticky je institucí válečných zločinců. Kdyby neexistovala pouze „spravedlnost“ vítězů, tak už dávno měli její představitelé sedět před mezinárodním soudem, jako třeba i Bush mladší, či Blair a další váleční zločinci, kteří jako agresoři napadali jiné země a vedli v novém tisíciletí různé druhy válek, dokonce většinou pod vylhanými záminkami.

UKONČIT NEKOMPETENCI OBČANŮ

Odpůrci referenda a dalších forem přímé demokracie mají proti nim prakticky jediný argument. Neustále dokola omílají, že občané nejsou dostatek zkušení, znalí a já nevím co všechno, aby byli zodpovědně schopni rozhodovat důležité problémy společnosti. Dokonce i tam, kde byla referenda uzákoněna, tak kodifikují celé sféry problémů, o kterých nesmí být rozhodováno referendem. Nejsměšnější z těch zákazů je v mých očích nemožnost uspořádat referendum o daních. Je jasné proč. Daně jsou hlavní pákou vládnutí, ale především, lid obecný by v referendu prakticky vždycky bral peníze na daně tam, kde jsou, tedy u nejbohatších. Jenže to přece nejde, protože právě oni jsou reálnou vládnoucí, leč bohužel nepočetnou, vrstvou. Nejsem příznivcem referenda především proto, že mocní nikdy nedovoluji veřejnosti, aby rozhodovala o nejzásadnějším problému společnosti a státu. O tom s kým se bratřit, s kým spolupracovat, koho ignorovat a koho považovat za nepřítele. O tom si totiž panská vrstva po celou historii vždycky rozhodovala a doposud pořád rozhoduje výlučně sama. Dělala to už proto, že tím řešila především své rodinné spory. Ona totiž mafie předních královských rodů Evropy byla ke konci devatenáctého století už tak pofiderními sňatky tak provázaná, že tvořila jediný, obrovský, příbuzenský klan. Konec konců z rodinné nenávisti dokonce vznikla první světová válka mezi bratranci na carském, císařském a královském trůně. Ale zpět ke kompetenci občanů rozhodovat své záležitosti. Fandové referenda naopak vytýkají elitářům především to, že jsou jim občané dobří, aby je samotné volili do státních a dalších funkcí, v čemž jejich kompetenci nezpochybňují. Přestává ale být úsměvné, že v posledních desetiletích už ani to není pravdou. Po zvolení Trumpa prezidentem USA se v plné síle provalila nespokojenost elitářů s výsledkem voleb. Elity i dříve byly někdy nespokojeny s výsledky voleb, ale dosud to dokázaly nějak řešit, třeba i atentáty. V době rostoucí informovanosti se elitám manévrovací prostor konspirací, zpravodajských her a podobného svinstva přilepeného na politiku, značně zkomplikoval. Proto elity začínají zpochybňovat i samotné volby. Zatím sice jen výsledky, ale to je jenom počátek celého procesu, který bude muset řešit proces voleb. Lid už v očích elitářů není kompetentní k ničemu. A tak je ho třeba vzdělat, nejlépe podle mustru komunistických vládců v zemích reálného socialismu. Všestrannou, všudypřítomnou politickou “nalejvárnou“. V tisku, rozhlase, televizi, v kinech, divadlech na estrádách, ba i v cirkuse. Každý plakát musí být reklamou na současný politický systém. Tomu malému zbytku tvrdohlavců se pak naordinuje cenzura. Jinak se stejně vládnout nedá.

CO MNE NEJVÍC DĚSÍ

Vždycky jsem přepokládal, že pro většinu slušných lidí je nejvyšší hodnotou „MÍR“. Bylo to s velkou pravděpodobností zapříčiněno asi mým dlouhodobým životem v klímatu Studené války. Ta svými pravidly rovnováhy totiž prakticky zajišťovala, že lidstvo nebude zavlečeno do vyhlazovací války. Před skoro třiceti lety se protrhla opona a mezi politiky se frekventují poněkud jiné přednosti, jako demokracie, svoboda, volný trh, lidská práva a jiné podružné „taky hodnoty“, které bez míru na planetě jsou naprosto zanedbatelné, až zbytečné. Být dneska mladým, tak udělám všechno proto, abych znemožňoval všeliké ty příživníky typu „evropských hodnot“ a jim podobné splašky lidskosti, šířící ve veřejném prostoru jenom nenávist, podezírání, lež a vlastně všechny smrtelné hříchy kodifikované katolickou církví. Nějak se ve veřejném prostoru podezřele přestalo úplně mluvit o míru a naopak o válce už se žvaní jako o chlebě, jak by řekla moje babička. Vypadá to v mých očích, jakoby dnešní vládci vědomě připravovali prostý lid na jeho smrt. Ten lid, který podle nich nemá dokonce prý ani právo rozhodovat o důležitých problémech dneška, protože k tomu ještě nedorostl. Když to domyslím až do konce, tak se musím divit, že v Rusku už dávno nepostavili Gorbačova před soud a hlavně neodsoudili k trestu smrti, který by byl pro výstrahu veřejně proveden a přenášen televizí po celém glóbu. On je totiž prapůvodcem toho, že se dneska mír ztratil ze slovníku lidí, zodpovědných za dění na této planetě.

I TAK SA MÓŽE

Při neděli trocha humoru. Penzisté, hlavně muži se často nudí a těžce hledají, co by užitečného vůbec dělali. Ještě horší je, že ostatní se jich často ptají, co vlastně dělají, když teď mají tolik času. Na tu poněkud stupidně provokativní otázku našel skvělou odpověď nějaký pan Schlumberg. Jenom škoda, že ji nemůže používat každý, ale snad se dá vymyslet nějaká její modifikace pro mnohé jiné profese. Na onu mírně přitroublou, leč logickou otázku pan Schlumberg odpovídá, cituji: „já mám to štěstí, že jsem byl chemickým inženýrem, a jedna z činností, kterou dělám nejraději, je přeměna piva, vína a slivovice na moč. Dělám to každý den a tato činnost mě skutečně těší“, konec citace. Já mu k tomu přeji, ať si jí dlouho užívá a ať na tu činnost má pořád dost peněz. Zároveň se mu omlouvám, že jsem jeho nápad zveřejnil na svém blogu, aniž jsem se ho zeptal. Zapomněl jsem totiž, kde jsem ho četl.  

ANI ČTYŘBLOK ZATÍM NEODVRACÍ ÚTOK NOVÁČKŮ

Včera sněmovna ani nadvakrát nezvolila za svého pátého místopředsedu pochabého vůdce ODS fialenku Fialu. Očekával jsem to, protože poslanci stran existující mimo samozvaný blok demokratů, musí být, každý jeden z nich, v hloubi duše uraženi, že jim Kalouskův patvar nepřímo nadává do nedemokratů. To za prvé. Za druhé si myslím, že čtyři místopředsedové je až příliš, když pro řízení jakékoliv schůze stačí maximálně tři lidé, tedy předseda a dva jeho zástupci. Takže manažerští racionalisté neviděli důvod zvyšovat plat nějakému nýmandovi. Za třetí je to jasný vzkaz bloku, který příliš rychle,ba až netrpělivě vystrčil své rohy, že stojí ne v pouhé opozici, ale doslova v nepřátelské pozici vůči zbytku sněmovny. Sice Piráti, slovy jejich předsedy se tváří, že soucítí s ODS, ale ve skrytu svého klubu se určitě se zadostiučiněním  pošklebují, jak jedna ze zombiálních stran, vůči nimž údajně šli do boje, se mění v nicku. Jestliže totiž své předvolební heslo „Pusťte nás na ně!“ mysleli doopravdy, tak zatím se sněmovna musí ustavovat k jejich radosti. Nezvolením Fialy dostal především Kalousek doslova první ránu, v níž se v ringu jde k zemi. Ale nejen on. „ Po tlamě přes celou hubu“ dostala ODS a především její předseda. Být v jeho kůži, tak moc nevyskakuji, rychle se svým klubem vystupuji z chóru umrlců a začnu budovat sebevědomý opoziční klub. Nebo odejdu do výslužby, což by při jeho reálných schopnostech bylo nejpoctivější.

DEMOKRACIE JE NADVLÁDOU PODPRŮMĚRNÝCH

Tvrdím již celá desetiletí, že demokracie musí být z logiky jejího základního principu vládou podprůměru. Jestliže ve společnosti rozhoduje většina, pak ta musí mít veškeré parametry vždy nižší, než je průměr, ať již IQ svých příslušníků, vzděláním, všeobecnými znalostmi a zkušenostmi, či dokonce sociálním statutem a v konečném i majetnictvím. Dívám-li se na jednání naší, ale i na výsledné výstupy především naší poslanecké sněmovny, a to od samotného ustavování ČR, stále se mi můj velmi nehorázný názor potvrzuje. A jelikož z voleb sněmovny parlamentu vzchází v zastupitelské demokracii parlamentního typu vláda a další ústavní ba i všechny správní úřady státu, zodpovědně tvrdím, že parlamentní demokracie je nadvládou podprůměru společnosti. Ironicky proto konstatuji, že lumpeninteligence, jmenovitě pražských elitářů, asi právě proto neustále napadá prakticky skoro každý výsledek, který polistopadová moc zplodila od doby, kdy skončila nadvláda revolučních gard, čti rádoby haploidů, kterou tvořila převážně právě ta pražská lumpeninteligence a intelektuálská luza.

DEGENERACE ZASTUPITELSKÉ DEMOKRACIE.

Odmítám tvrzení, že současná zastupitelská demokracie je v krizi. Už proto ne, že kapitalistická politologie za jednu ze svých  tezi vydává tvrzení, že krize je nutným průvodním jevem celého systému a především, že jejím překonáváním lze dosahovat nové životaschopnosti původního systému. Odmítám rovněž názor, že zastupitelská demokracie je sice špatný systém, ale ze všech možných přece jenom nejlepší. Je to nehorázná lež. Pravdou totiž je, že mocenská vrstva, která ovládá společnost po celé dějiny, zatím svou silou, vlivem a mocí nedovolila veřejnosti prosazení a uplatnění jiného politického systému, než zastupitelskou demokracii. Zastupitelská demokracie byla totiž mocnými realizována tehdy a teprve tehdy, když měli jistotu, že neohrozí jejich nadvládu. Známý bonmot o tom, že by volby nikdy nebyly, pokud by mohly něco změnit, totiž by měl správně znít: „Mocní povolili „luze“ volby tehdy a teprve tehdy, když nemohou na jejich panství nic změnit“. Zastupitelská demokracie je proto v mých očích jevem historickým, čti časově omezeným a jednou tedy zanikne. Z uvedeného mně vyplývá, že současné problémy, které má zastupitelská demokracie už nemusí být krizí, ale její postupnou degenerací. Z čehož mi zákonitě plyne, že už není reformovatelnou. Musí být, dříve či později, nahrazena demokracií jinou. I když tu novou není třeba hned pojmenovávat a už vůbec ne prosazovat její konečné, někdy až extrémní podoby.

NOVÁ OPOZIČNÍ TAKTIKA – BLOKOVÁNÍ

Znám z volejbalu, čili odbíjené dvojblok, dokonce i trojblok, ale čtyřblok, to už je opravdu síla, hlavně pro sněmovní opozici. Zvláště když má „celých“ 48 poslanců ze dvou set. Při tom jsem přesvědčen, že ne všichni příslušníci zmíněných poslaneckých klubů s tím nesmyslem, vygenerovaným nejdrzejším z „blokařů“ Kalouskem, vnitřně souhlasí. Myslím při tom především na Václava Klause juniora. Hned včerejší první kroky blokařů ukázaly, že se z voleb nejen nepoučili, ale omámeni smradem ze stoky intelektuálské luzy, především té pražské, vrhli se včera na tribuny tak, že z předpokládané třídenní ustavující schůze bude asi tak měsíční, odhaduji. Holt za naše peníze se jim to tam nejen dobře schůzuje, ale i debužíruje, jak jsme se již několikrát dověděli, dokonce i z ČT. Blokaři sami sebe stupidně pojmenovali „Demokratickým blokem“, jakoby ostatní strany byly nedemokratické, čímž hned v názvu dokladovali svou neznalost Ústavy ČR, podle níž se nedemokratické strany nejenže nemohou dostat do parlamentu, ale ani být veřejně činné. Není třeba žádného bedlivého studia, aby každý občan seznal, že ve zmíněném bloku se sdružili všichni politici a naprosto všechny strany, které od pravicového převratu prošustrovali i prošustrovaly prakticky veškerý majetek naší vlasti. Při tom mnohým z nich nepochybně zůstalo z onoho majetku celkem dost za nehty. Což je dle mého soudu jediný důvod, proč se srotili a srotily, aby všemi možnými obstrukcemi, blokováním a dalšími i nekalými triky bylo sabotováno ustavení nové vlády, kterou v žádném případě nepodpoří, jak již veřejně bylo jimi opakovaně prohlašováno. Mezi námi, bez politické korektnosti řečeno, jde o blok osob dos.aných z toho, že budoucí politická moc odhalí co nejvíc ze špinavostí, kterými škodili všem, k až trestuhodnému prospěchu, sebe samých.