CO VŠECHNO UŽ JSEM SE O SOBĚ DOVĚDĚL

Drahošovi příznivci už o voličích Zemana řekli víc než všechno. Podle většiny z nich jsou to prý občané starší, méně vzdělaní, vystrašení ze změn, xenofobní, euroskeptičtí, nedemokratičtí. Někteří obzvlášť „moudří“ dokonce ví, že nejsou skutečnými občany ČR (Mitrofanov), Rusofilové (Janda), nacionalisté (Čulík), hodní pohrdání (herec Nový), neslušní (J.X. Doležal). Ale také podle Honzejka  nejsou spokojeni s tím, na jakou cestu se vydala naše země po roce 1989. Mají strach z globalizace. Nezdá se jim, že by členství v EU bylo pro Českou republiku dvakrát přínosné. A podle Šmuclera chudí, zadlužení a s malou perspektivou. Takže vlastně odpad systému. V prvé řadě jsem si z toho vyvodil, že Drahošovi voliči ví o Zemanových voličích víc, než oni sami o sobě. Za druhé pak, že ve své pýše ztrácí poslední kapky politického rozumu. Opravdově moudří občané, by si pomalu uvědomovali, že naše společnost je chorobně a třím nebezpečně rozdělená. Tak zvaný liberalismus, čtěme ničím neregulovaná redistribuce výnosů, zplodila jako stěžejní mezilidský vztah bezohledné sobectví. To vyprovokovalo neobvykle rychle takovou spoustu nespokojených, že již dávno je založeno na obrovský sociální výbuch. Samozřejmě nejen u nás. Ten bude tím větší, čím se jej budou „úspěšní“ snažit ubožáckým soucitem oddalovat. Blíží se neúprosně doba, kdy lidem nepůjde už o rovná práva, ale naprosto jednoznačně o rovnost požitků. Migranti, především ti z Afriky to Evropě již zdárně dva roky předvádějí.

VEDLEJŠÍ PRODUKT POPULARITY

Nikdy bych nevěřil, že se může v branži populistických umělců vyskytovat tak obrovské množství lidského odpadu, kolik se z té společenské vrstvy vyvaluje z nenávisti vůči Zemanovy už celých pět let. Absolutně nikdy jsem mezi umělci nehledal lidi rozumné. Jsou to přece osoby s dominancí emocí, takže umělec prostě rozumný být ani ze své podstaty nemůže. Tak jako nikdo nemůže chtít rozumnost po zamilovaném člověku. Výjimečně jsou sice mezi nimi lidé moudří, jako byl třeba Werich, Horníček, Kopecký, abych jmenoval ty, které jsem osobně poznal a jsou v tomto směru nezpochybnitelní. Jsem přesvědčen, že o jejich moudrosti snad v národě nikdo nepochyboval a dosud nepochybuje. Přesto jsem vždycky oceňoval na umělcích, kterých jsem si vážil, že jsou slušní slovem i činy. Čím později, tím víc jsem však poznával, že jsou rovněž „také umělci“, vesměs ze skupiny pop-umělci, či produktů tak zvané masové kultury, kteří v ženském provedení zaujmou mnohdy jen tím, když se svléknou a v mužské verzi pak jen exhibicí s nějakou neurvalostí, sprostotou, vulgárností, či jinou nehorázností. Prý to dokonce patří k „modernímu“ umění, jehož jednou z metod je údajně šokovat. V mých očích stejně celé to moderní umění se od klasického odlišuje tím, že je pochopitelné jen příslušníkům dané branže, obdivované snoby a stěžejním počtem lidí považované za sarkastický výsměch tvůrců většinové společnosti. Tak, jako je v každé společnosti jen určité množství géniů, omezené množství talentů všeho druhu, tak je v ní rovněž jen určité procento herců, oněch komediantů, kteří to kdysi považovali za své poslání či úděl, kvůli kterému živořili třeba jako kočovníci. Film a později televize neobyčejně zvýšily poptávku po hercích. Tak se do této branže dostalo nebývalé množství podprůměrných neumětelů, ale především mnoho lidí oslepených rychlou možností zbohatnutí. Vlivem filmu a TV se umění stalo praobyčejným artiklem konzumu ze strany diváků a šancí ke zbohatnutí na druhé straně. Tento stav považuji za živnou půdu veškerého dnešního marastu v umělecké komunitě. I z vyložených nicek se stávají celebrity, takže se mezi nimi obludně rozmáhá pocit výjimečnosti až elitářství. Důsledkem jsou mimo jiné i projevy odporného velikášství, domýšlivosti nositelů jediné pravdy, nesmiřitelné nenávisti a všech s tím spojených projevů žumpy lidské pokleslosti.

KDOPAK TO ČAPÍ ZA ČÁPÍM HNÍZDEM?

Nepochybně nejznámější farma v naší zemi se podle mého úsudku nějak podivně jmenuje. Onen pták, jehož hnízdo jeden z objektů napodobuje, se totiž jmenuje čáp. Slovo čapět je poněkud místní „odrůda“ slova dřepět. Takže mne skutečně zajímá, kdo to asi dřepí, alias čapí za tím hnízdem. Že by ony dotace, nebo přímo nějaký vychytrálek, který celou akci s dotací zplichtil, aby ji pak vygeneroval jako kauzu?

SOUBOJ POLITICKÉ NULY S VRCHOLNÝM PROFESIONÁLEM

. Nehodlám dneska psát příliš vyargumentovaný text. Ale tvrdím neodvolatelně. Byl jsem a jsem dosud přívržencem přímé demokracie. Ale pokud vyhraje duel o prezidenta Drahoš, tak budu nucen tvrdit, že občanstvo ČR ještě nedorostlo přímé demokracie. Nemá k ní totiž potřebnou politickou moudrost. Ve funkci prezidenta totiž musí být za prvé dlouhodobě působící politik, za druhé nejzkušenější politik v zemi a za třetí úspěšný politik. To všechno je v současnosti Zeman. Drahoš nesplňuje ani jednu ze jmenovaných podmínek a je pouze novou tváří v politické části veřejného prostoru. Což je v naší současnosti obrovským svodem. Většina lidí si totiž ve svém zoufalství pořád ještě naivně myslí, že nějaká nová tvář přinese do politiky jakousi jistotu, jednoduchost, či dosud neznámá řešení, která by uspokojovala velkou většinu tápajících a cítících bezmocnost. Nějak si vůbec neuvědomují, že je zatím zklamaly všechny nové strany, které se dostaly do sněmovny.

JAK JE TO S KOMUNISMEM V ČLR?

Jsou moudří lidé, kteří tvrdí, že Čína ukazuje cestu přechodu socialismu do kapitalismu. Je to poněkud jinak. Čína pochopila, že proti větru čůrat nelze a ve světě s dominancí kapitalismu nelze vytrubovat cokoli o jeho zničení. On už Lenin prosazoval praxi, v níž by socialismus využil ke svým zájmům předností svých soupeřů. Jenže po jeho smrti se to v Sovětském svazu poněkud zvrtlo. Úplně správně proto vedoucí síla ČLR využívá vitality soukromého podnikání k tomu, aby ho v konečné fázi odkopla tam, kam opravdu patří, čili na smetiště dějin. Dobře se tedy poučila z dějin SSSR. Rýsuje se tak cesta v dějinném kruhu, od kapitalismus přes socialismus k pozdnímu kapitalismu až po komunismus. Jakmile centralizace kapitálu dostoupí výše, která bude pobuřovat obrovské masy, tak si nikdo netroufne protestovat proti jeho zespolečenštění mnoha různými metodami. Dnes už prý mizivá menšina obyvatel světa vlastní 95 procent volného kapitálu. Takže se už na dohled přiblížil další zlom lidské civilizace.

ŘÍKALO SE JÍ STUDENÁ VÁLKA

A dodneška mnozí političtí literáti ji takto neustále pojmenovávají, ba dokonce od roku 2015 čím dál častěji tvrdí, že vztah Západu k Rusku je novou studenou válkou. V žádném případě ta nedávná éra nebyla pouhou studenou válkou. A ta současná už vůbec se Studené válce ani nepřibližuje. Odborníci se vůbec neshodli, na definici Studené války, ba dokonce ani na době jejího trvání.  Existují sice seznamy ozbrojených konfliktů od r. 1947 až po rok 1991, což je nejobvykleji uznávané období Studené války, ale nelze se dopočítat jejich lidských obětí. Určitě ale šlo o desítky milionů. Ozbrojené konflikty však nebyly hlavním rysem Studené války. Studená válka měla dvě hlavní charakteristiky. Její ozbrojené konflikty poprvé v dějinách se odehrály na všech kontinentech, takže teprve ona byla skutečnou světovou válkou. Druhým rysem byla její totální globálnost, dotýkající se všech obyvatel světa. Šlo totiž o první pokus celosvětové vzpoury ovládaných, utlačovaných, vykořisťovaných a zneužívaných vůči svým pánům, kteří jim vládli již od úsvitu dějin. Šlo o první dějinný střet bohatých, vlivných a mocných s obrovskou většinou světové populace. Není pravdou, že šlo o souboj dvou velmocí, které jediné zbyly po druhé světové válce. Šlo o celoplanetární střet porobených s globální vrchností. Takže šlo o první skutečnou civilizační válku dějin. Opravdový střet civilizací, té staré, založené na parazitismu vládců a nové, která měla bohatce, tradiční mocnáře a všechny jejich poskoky definitivně odstranit. Měla vzniknout doslova a do písmene kvalitativně nová etapa lidské historie, dokonce takové, ve které by rozum lidí ovládal dění a společnost by sebou nenechávala manipulovat ať již anonymní rukou svobodného trhu, skrytým kapitálem či viditelnou mocí církví, zneužívajících přirozeného lidského strachu z tajemna, neznáma a konečna. Studená válka byla prvním pokusem vzniku éry, která lidstvo nevyhnutelně čeká. Je nasnadě, že všesvětoví a celodějinné existující vládci, se dobrovolně svých privilegií a moci nevzdají. Je proto si jenom přát, aby skončení jejich nadvlády, vrchnostenského panství, nebylo koncem lidstva na této planetě.

NEHORÁZNĚ O JERUZALÉMU

Nedávné rozhodnutí o přenesení velvyslanectví USA do Jeruzaléma je už klasickým gestem Trumpa na mezinárodní scéně. Jde o gesto ryzího velikášství, zvrácené symboliky a ve své podstatě je tupou svéhlavostí amatéra. Mám na Jeruzalém již dávno svůj vlastní názor. Pro velkou část lidstva, přesněji pro všechna tři abrahámská náboženství, je Jeruzalém „Svatým městem“. Proto by se především OSN mělo zasadit o posílení takového statutu. Všechny světské úřady by z něj měly být vystěhovány a naopak by nad jeho čtvrtěmi měla být mezinárodním rozhodnutím uzákoněna čistě náboženská samospráva, podle toho jakou by si ta, či ona část města vybrala. Dokonce bych byl nejraději, kdyby se sem přestěhoval co největší počet vysokých až nejvyšších představitelů různých směrů uvedených náboženství, hlavně těch s největším počtem vyznavačů, či historicky nejstarší. Tedy především sám papež by sem měl přesídlit a ukončit tak poněkud tristní existenci perfidního státu jménem Vatikán.

ZRŮDNÝ HAVLŮV „ODKAZ“

Je tomu šest let, co Havel zmizel z tohoto světa. V průběhu letošního vzpomínkového období se v tisku, vlastně v médiích, objevovalo hodně názorů o něm samotném a především o jakémsi jeho odkazu, jak to velkohubě označují jeho pohrobci. Naprostá většina Čechů si dneska nemyslí, že Havel zanechal po sobě nějaký odkaz. Ze Slováků si to pak nemyslí skoro nikdo. Snad jenom Vašáryová. Mne osobně Havlovy názory nikdy nezajímaly, a jeho činy jsem vždycky považoval za chování naprostého politického diletanta, až hlupáka, který čím víc konal, tím víc škodil. Dokonce si myslím, že mnohdy záměrně. Především proto, že za celý svůj život žil v bublině své fantaskní „realitY“, kterou stále méně dokázal odlišit od skutečnosti, v níž žije celá naše společnost. Z názorů, které jsem v minulém týdnu zaznamenal, mne zaujal pouze jediný, který se týkal „havloidů“ z řad umělců. Jeden analytik totiž napsal, že Havel má mezi umělci tolik zbožňovatelů proto, že patřil k jejich sociální vrstvě a z ní to dotáhl nejdál. Nesdílím tento primitivismus už proto ne, že umělecká komunita si Havlovy „umělecké“ tvorby vůbec neváží, takže jej proto ani nemůže považovat za příslušníka své sociální vrstvy. Není mým dnešním záměrem vyjadřovat se k tomu, proč má Havel nejvíc „ctitelů“ mezi intelektuály s uměleckými sklony. Chci pouze dneska velice jasně zdůraznit, že mezi špatnosti, které Havel přinesl do politické části veřejného prostoru je jakýsi zvrácený názor, že prezidentem může být prakticky kdokoliv. Doslova se děsím ze jmen, která se v současnosti samolibě, z vlastního zájmu, pouze s určitým počtem doporučujících podpisů považují za hodna být nejvyšším ústavním činitelem. Ta představa, že člověk bez politických zkušeností, ať už vědec, hazardér, či umělec, může být prezidentem, je ten nejzrůdnější „odkaz“, který nám tady Havel zanechal. Pokud vůbec o jeho odkazu někdo chce hovořit.

O KVÓTÁCH PONĚKUD JINAK

Pokud stupidové z EK či z jiných supervládcovských institucí pořád horují pro kvóty na přidělování migrantů, tak jim tu zálibu nechejme. Jenom si prosazujme novou metodiku výpočtu pro jejich přidělování. Ve sdružení s krycí značkou EU je v současnosti totiž několik zemí, které měly kolonie, z nichž bohatly dlouhá staletí. Kaddáfí se kdysi pokusil odhadnout, kolik bohatství ony země ve zbytku světa naloupily a nakradly. Jsem pro to, aby se jeho výpočet překontroloval a výsledné číslo se pak rozdělilo mezi kolonizátorské země, Británií počínaje a Belgií konče. V poměru kdysi nakradenému by v této době musely přijímat migranty. Ostatní země Evropy, které kolonie neměly, se ovšem nemohou cítit nevinné. Díky již tehdy existujícímu světovému obchodu totiž i ony zvýšily své bohatství a všeobecnou životní úroveň na úkor kolonií. Takže i ony by z principu měly přijmout nějaké migranty. V počtech tak asi stokrát menších, než kolonizátoři. A pokud vyšších, tak podle vlastního výběru, čti potřeb a zájmů dané země. Migranti by ale při tom měli jasně vědět, že kdekoliv v Evropě nedostanou nic bezpracně. Musí bezpodmínečně dodržovat zákony azylové země, nejpozději do půl roku se naučit jazyk na úrovni běžné domluvy v obvyklých situacích a musí souhlasit s tím, že budou bydlet pod dozorem v azylových zařízeních nejméně ještě půl roku od nástupu do trvalejšího zaměstnání.

POZOR NA PROTIBABIŠOVSKÉ NOVINÁŘE!

Nikdo rozumný jistě nepochybuje o tom, že pro antibabišovce nyní, když je jejich terč jmenován premiérem, se otevřelo nebývale široké pole pro jejich aktivity. V prvé řadě pro novináře. Nebylo na ně zapotřebí čekat dlouho. Prakticky ani den. Babiš fakticky hned po svém jmenování odletěl na setkání vedoucích představitelů EU. Ještě se ani nestačil vrátit a už v našem tisku se objevil manipulativní titulek. Podle něho se „Babiš v zahraničí chová jinak než doma“, vypočítaný vědomě na ty konzumenty zpráv, kteří čtou pouze titulky. Palata, údajně český to zpravodajce z EU pod ním píše, že Babiš se při projednávání otázky migrace odlišil od ministerských předsedů Polska a Maďarska. Dále se čtenáři od něj, zmíněného reprezentanta hlídacích psů, v současné skutečnosti spíše hyen dověděli, že dokonce je nakloněn k prodloužení sankcí proti Rusku. Autor se tím vším snaží Babiše kompromitovat v očích především té části veřejnosti, která ho volila. Což bude hlavní m motivem veškeré činnosti novinářů antibabišovské kamarily. Zkompromitovat předáka ANO tak, aby v dalších volbách, které budou dříve, či později, už neměl tak obrovskou podporu „lidu“. Všichni voliči by si proto měli dobře rozmýšlet, kdo o Babišově činnosti píše a nejraději by vůbec neměli vnímat tak zvané informace, nýbrž sledovat pouze skutečné činy současného premiéra. Osobně jsem velice rád, že Babiš na svém prvním setkání s lídry EU byl mírný, čili jakoby rozumně uvážlivý. Tím si totiž vytvořil šanci na pozici vyjednávače mezi radikálními reprezentanty V4, především Maďarska s Polskem a na opačném kraji spektra stojícími prosazovateli masivní migrace, jakými je jejich mutter Merkel. Je mi sympatický i jeho postoj k sankcím proti Rusku. Ví, stejně dobře jako mnozí další, že Putin, aby zainteresoval domácí oligarchy k investicím ve vlastní zemi, tak jim zaručil, že sankce budou trvat alespoň deset let. Takže Babiš fakticky jedná v intencích Putinových záměrů, tedy velice dobře ví, oproti nedoukům od novin, co dělá. Takže závěrem. Nezajímejme se skoro vůbec o to, co se u nás o Babišově vystupování v zahraničí píše, ale jen a jenom sledujme, jaké jsou výsledky jeho činnosti. A výsledkem jeho první návštěvy je, že naše zem nepřijímá politiku diktování kvót, což je naprosto zásadně potřebný první krok v řešení migrační politiky.