Islám je pořád v situaci, ve které se potácelo křesťanství až do poloviny sedmnáctého století. Prokletím křesťanství bylo nejen zapojování se církevních pohlavárů do politické moci, ale především jeho štěpení podle věroučných dogmat. Po celou historii vznikaly nové a nové církve od arménské až po anglikánskou. Ale velkým problémem pro dominantní křesťanskou církev, čili pro katolíky, bylo celoevropské reformační hnutí. Spletenec církevní a státní moci vyvolal tehdy ve většině Evropy vleklé válčení, které trvalo třicet let a mělo katastrofální důsledky. Ubyla třetina obyvatel, mužů někde až polovina, zpustlo, až úplně zaniklo na čtvrtinu sídel a následovaly obrovské epidemie. Nejkřiklavějším případem byl Magdeburk, kde z původního počtu 25 tisíc obyvatel zbylo necelého dva a půl tisíce. Teprve tehdy pohlavárům mocí církevní i světské došlo, že problémy víry se při tak obrovském počtu věřících nikdy nepodaří vyřešit válkou. Do podobného bodu se jednou musí dopracovat i islám. Musí poznat a prožít na vlastní kůži, že spory mezi jeho směry se nikdy nepovede vyřešit bojem, protože by to znamenalo nutné vyvraždění desítek milionů lidí. Podle mého soudu se k tomu už mohl dopracovat. Měl však smůlu. Tou byl nález ropy a její doslova civilizační význam. Jednotlivé země, ba i zemičky islámského společenství, mnohdy uznávající za správný pouze jeden směr islámské víry, se tím dostaly do soukolí mocenských bojů globalizujícího se světa. Jednak muslimské země získávají nepředstavitelné bohatství naprosto nesouměřitelné s jejich původním stavem, čili šanci na nákup i těch nejvražednějších zbraní. Ale především se země, hladovějící po ropě, zdatně zapojují do jejich vnitřních problémů a daří se jim náboženské spory povyšovat na nesmiřitelné až neřešitelné konflikty. Jelikož jde o státy s převážně křesťanskými církvemi, lze jejich chování považovat za dvojnásobně odporné. Místo toho, aby muslimům sdělily svou historickou zkušenost, tak v nich podporují nevraživost a mění ji v totální nenávist. Náboženské spory mezi jednotlivými směry, ba i sektami islámu jsou dneska uměle přiživovány v zájmu mocných zemí světa, které nezbytně potřebují ropu. Muslimové se tak potácejí ve vzájemných vyvražďovacích válkách, s malou šancí na dorozumění. Chaos, štěpení a vzájemné nepřátelství v muslimských zemích je doslova božím darem pro země s vysokou spotřebou ropy. Nedovedu odhadnout, kdy nejmoudřejším hlavám muslimského světa dojde, že válčením jednotného islámu nedosáhnou a budou se muset naučit náboženská toleranci. Pokud se muslimové nechtějí dále vyvražďovat, musí si vypracovat jakousi obdobu Vestfálského míru z roku 1648. I ten byl totiž teprve prvním krokem k plné toleranci. Trvalo ještě dlouhá tři století, než se opravdu Západ dopracoval k úplnému odloučení církve od státu a prakticky k úplné náboženské toleranci. Jestli chce Západ bratrsky pomoci islámu na této cestě, pak nesmí rozdmýchávat jeho vnitřní spory a naopak by měl dodržovat alespoň tři zásady. Nedodávat jim nejmodernější zbraně, protože oni je naštěstí neumí vyrábět. Nemíchat se do jejich vnitřních sporů a nenabízet jim možnost opouštět své země, čili utíkat před vyřešením svých, doslova existenčních problémů.