DNESKA UŽ JINAK NEŽ VČERA

Když jsem se včera z internetu dověděl o Grossově úmrtí, chtěl jsem v první chvíli napsat do svého blogu nějakou osobní reakci. V průběhu dne jsem si to ale rozmyslel, především pod tlakem záplavy hnusu, který se linul z diskusí ke vzpomínkovým textům o předčasně zemřelém. Nakonec ale snad právě proto jsem si to v noci rozmyslel a hned brzy ráno sedám, abych napsal to, co jsem měl udělat již včera. Když jsem byl v letech 1991 až 1993 členem nejužšího vedení Horákovské ČSSD, jejího tak zvaného předsednictva Ústředního výkonného výboru, poznal jsem Grosse jako nesporně nejtalentovanějšího politika obnovované strany a vůbec jsem se nedivil, že se stal kandidátem do parlamentu České republiky v tehdejším federativním Československu. Naděje do něho vkládané potvrdil naprosto přesvědčivě hned v prvních letech jako poslanec České národní rady, když se stal předsedou poslaneckého klubu své strany. Poslanecký klub ČSSD v ČNR byl totiž pytlem blech, který se nebyl schopen dohodnout ani na svém předsedovi, takže se jeho členové domluvili, že každého půl roku bude předsedou někdo jiný, pěkně po řadě podle abecedy. Gros nastupoval do zmíněné funkce jako třetí. A už v ní zůstal až do konce volebního období, dokonce i když ČNR se stala po rozpadu Československa sněmovnou ČR, čímž se zásadně zvýšila odpovědnost všech jejích členů a tím víc funkcionářů. Osvědčil se totiž ve zmíněné funkci především tím, že uměl sjednocovat vyjednáváním. V tom byl rodilý demokrat, leč v tom byl také základ jeho pozdějších problémů a já jsem přesvědčen, že i konečné tragedie, jíž je tak předčasné smrt. Příliš brzy se totiž stal významným nejen ve své straně, ale po jejím převzetí Zemanem i celostátním politikem, což se při tak raném mládí mezi ambiciózními vlky nezapomíná. Zemanovi šlo vždycky v prvé řadě, ne-li jenom, pouze o vlastní kariéru. Proto si nikdy kolem sebe systematicky nebudoval tým, dokonce ani tehdy, když se stal předsedou ČSSD. Pro stranu pak bylo doslova personální katastrofou, když vyhrál volby a sestavoval vládu, dokonce menšinovou, jen z ČSSD. Bral kde bral a proto v ní měl i několik bývalých členů KSČ, jediných to ověřených manažerů. Druhým rysem oné katastrofy nebývalého vzestupu voličských preferencí ČSSD bylo, že se na novou vládnoucí stranu okamžitě nalepila spousta všehoschopných kariéristů především lidí tušících lehce získatelný lup. Ti ve straně vytvořili postupně atmosféru, které se nezkušený, leč schopný mladík a nyní již rovněž ambiciózní mladík musel přizpůsobit. Zvláště když mu Zeman z vděčnosti nabídl post ministra jednoho ze silových ministerstev po odsunutém Grulichovi. Zeman mu totiž prokazatelně vděčil za své zvolení předsedou strany v roce 1993. Což jako předseda volební komise tehdejšího sjezdu vím naprosto jistě. Zeman v další činnosti strany a předsedy vlády dobře z atmosféry ve straně i v zemi vycítil, že další volby už nevyhraje a tak se již předem vzdal funkce předsedy strany a do jejího čela prosadil Špidlu. Sice zásadového, leč až příliš na tu dobu levicového a především nevýrazného, ba až byrokratického politika a hlavně pak slabého manažera. Nebylo proto divu, že vedle něj okamžitě vyrostl Gross se svými schopnostmi vyjednavače a doslovně stmelovatele. Zeman Grossovi v té době navíc v médiích prokázal medvědí službu, když o něm hovořil jako o korunním princi ČSSD. Zeman si na post svého nástupce a jeho adjutanta záměrně vybral jmenované dva politiky, aby se pod jejich vedením ukázalo, jaký on byl vůči nim velikán. A tak si dneska, vlastně včera uvědomuji, že Zeman byl nepřímým strůjcem celé Grossovi životní tragédie. Když pak dávno po politické smrti Grosse a již v době jasného jeho lidského konce si ve své neovladatelné ješitnosti ještě kopl do skoro již dvojí mrtvoly, projevil v celé nahotě svou ubohost. Gross pod tlakem vědomí svého konce se veřejně omluvil za své chyby, k čemuž jeho už prezidentské veličenstvo zhovadile poznamenalo, že by měl raději vrátit ty miliony, které podivně získal. Nikdy nebyl Zeman ubožejší, než v onom prohlášení. A podle mne právě toto jeho vystoupení je jeho nejpřirozenější podstatou. Tento text ale má být o Grossovi. Takže alespoň v poslední větě si dovolím říct, že se sice stal mužem nesplněných nadějí, ale jeho chyby byly tak nicotné, že vedle nich chyby tří největších postav polistopadové doby u nás jsou nejen do nebe, ale vysoko nad nebe trčící.

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *