STALINOVY CHYBY

Hned na úvod musím prohlásit, že nejsem stalinista, zato jsem zásadním odpůrcem Lenina. V mých očích byl totiž Lenin skutečným a v reálné politice vlastně jediným revizionistou marxismu. Naprosto zásadně překroutil Marxovu tezi o zahájení komunistické revoluce. Ta podle německého klasika měla zákonitě vzniknout v několika hospodářsky a vojensky nejsilnějších zemích s nejvyspělejším kapitalismem. V zemích, kde by se kapitalismus fakticky přežil, čili se stal regresivním systémem. Lenin ve své netrpělivosti zdivočelého levičáka tuto rozumnou poučku historie odmítl a hlásal jakousi zvrácenou ideu o revoluci, která zvítězí v nejslabším článku kapitalistického světa. Když se ale k jeho voluntarismu nepřidalo ani Německo, s nímž kalkuloval, tak „raději umřel“. Dostal tím Stalina do situace, která měla jenom dvě krajní východiska. Vzdát se cesty k socialismu, nebo zavést revoluční teror. Stalin si vybral to druhé a ze země, kde ve skutečnosti ani jinak vládnout nešlo, za čtvrt století vybudoval druhou a v jednu chvíli dokonce první největší mocnost tehdejšího světa.

Když však došlo v Evropě k lámání chleba mezi fašismem a komunismem, dopustil se přece jenom několika chyb. Dneska se zmíním jenom o třech.

Smlouva ministrů zahraničí SSSR a Německa.  

Pakt Molotov-Ribbentrop byl od samého počátku kritizován kde kým. Nejsilněji nakonec samotnými komunisty Západu, včetně Československých, kteří byli na počátku naprosto zmateni a pak až do smrti plkali cosi o Stalinově zradě. Politicky přemýšlející člověk ale hned na první pohled musel vidět, že o zradu vůbec nemohlo jít. Stalin pouze chtěl oddálit střet s Německem, aby byl lépe připraven.

Kdyby Stalin hodlal opravdu zradit západní komunisty, pak by se s Hitlerem bez rozpakování dohodl na rozdělení světa, minimálně asijskoevropského superkontinentu. Hitlerovi by přenechal část Evropy možná i včetně té proklaté západní Ukrajiny a vytvořil by mu koridor do tehdy celosvětové Britské koloniální říše na Blízkém Východě. Jinými slovy, rozdělili by si mezi sebou tehdy již známá, ropná ložiska. Následkem by byla fašistická Evropa, což by jí vesměs vyhovovalo, jak ukázal pozdější vývoj a dokazuje se mnohdy až do současnosti neustálým prosazováním nadpráv různých elit, dneska kupříkladu podnikatelských.

Pravdou sice je, že by už dneska v Evropě neexistovaly některé pidinárody, což ale považuji spíše za klad, protože současná, skoro třiceti jazyčná EU je spíše k smíchu, nebo naopak vzteku, než k reálnému řízení.

V Asii se naopak mohl pomalu šířit komunismus, který lépe odpovídá nejen kolektivistickému cítění a chování lidí v Orientu, ale docela slušně se snáší s idejemi konfucianismu, buddhismu, ba i s kastovním systémem Indie.

Že se Stalin s Hitlerem takto nedohodl, považuji za jeho první velkou chybu.

Druhá fronta.

Další, tentokrát mnohem větší Stalinovou chybou bylo volání po „druhé frontě“, tedy vylodění BritoAmíků na evropských březích za poslední velké války. Naopak, když ho Churchill víceméně podrazil vyloděním na Sicílii, měl Stalin udělat všechno, aby zahnal tak zvané spojence zpět do moře.

Jsem toho názoru, že nejpozději v roce 1943 měl Stalin vyhlásit pro Evropu ekvivalent Monreovy doktríny zkoncipované politickou reprezentací USA, čili jasně světu sdělit, že SSSR od té chvíle považuje jakékoliv vnější zasahování do vývoje Evropy za protisovětský, ale především akt proti nejniternějším zájmům naprosté většiny Evropanů. Po pádu Berlína pak měla Rudá armáda pokračovat až k břehům Atlantiku a ne své nejschopnější formace posílat na Dálný východ proti Japoncům.  Samotní američtí generálové po válce tvrdili, že kdyby se sověti nezastavili, že nejpozději za šest týdnů by se rekreovali u Atlantického oceánu.

Za takového výsledku by pak byla celá poválečná Evropa komunistická, protože v jejích rozhodujících zemích (Francie, Německo, Itálie) byly velmi silné komunistické strany a Sovětský svaz byl občanstvem Evropy všeobecně uznáván za jejího zachránce.

Že Stalin s touto perspektivou dlouhodobě neřídil válečné úsilí Sovětského svazu, je podle mne jeho další hrubá chyba.

Poválečný pardon.

Za poslední osudovou chybu stárnoucího a již příliš unaveného Stalina považuji jeho poválečné chování. Tehdy měl on osobně poslední šanci na záchranu prvního pokusu o komunismus. Bezprostředně po okázalých oslavách vítězství, se měl omluvit celé zemi za to, že ji strana tak tyranizovala v předválečném období. Což měl zdůvodňovat bezvýhradně nevyhnutelnou nutností připravit se na válku. Měl propustit naprostou většinu lidi z Gulagů, učinit všechno proto, aby měli maximální šanci zapojit se do poválečné obnovy a samozřejmě si pohlídat jejich vedlejší aktivity, což umí nejen každá diktatura, či policejní stát, ale každá země řízená schopnými politiky.

Nejpozději pak při pátém výročí vítězství měl udělit všeobecný pardon všem „zrádcům“ z doby války, tedy vesměs vojákům, kteří se dostali, mnohdy ne vlastní vinou, do zajetí.

Celou poválečnou dobu si měl vychovávat pokračovatele svého typu, tak jak to dělá nyní Putin. V roce 1950 měl s velkou slávou odejít ze všech funkcí a zajistit si u svého nástupce beztrestnost, jakou zaručil Jelcinovi jeho nástupce, pokud by se odkudsi vyrojil takový exot, jakým byl kupříkladu Chruščov, který se fakticky nejen velice aktivně zasloužil  o vytváření Stalinova kultu, ale se dokonce podílel na všech typech jeho „zločinů“. Na mnoha listinách je totiž vedle Stalinova podpisu i podpis toho, původem ukrajinského, užvaněného výtečníčka.

Příspěvek byl publikován v rubrice Texty a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *