? Dluh se považoval celé desítky let za motor hospodářského růstu. Nejen proto jsou ale v současnosti všechny země EU zadlužené, mnohé dokonce tak, že svůj dluh nikdy nemohou splatit. Zadlužené jsou rovněž proto, že od poslední světové války udržují stále se zvyšující životní standard svých obyvatel. Především jsou ale zadlužené proto, že soukromí vlastníci peněz zvyšují neustále nejenom své zisky, ale dokonce i jejich míru. Jen tak se může ve vlastnictví několika kumulovat bohatství všech, jež se navíc „odklání“ do zemí s co nejnižší mírou zdanění, čili do poeticky nazývaných daňových rájů. Političtí mocnáři Evropy i jejích jednotlivých států se neustále snaží nařizovat limity zadlužení, leč představitelé nejlidnatějších zemí je stejně nedodržují, takže dluhová situace je stále kritičtější. Protilidová fronta evropských politiků se již nejméně dvacet let snaží prosadit dokonce jakýsi fiskální pakt, čili závazná pravidla pro rozpočty jednotlivých zemí, jež by učinila přítrž neustálému růstu státních dluhů. Marnost nad marnost a všechno je marnost. I když budou přijata, stejně je nakonec většina států opět nebude dodržovat, protože jejich realizace by zásadním způsobem snížila životní úroveň naprosté většiny občanů. Globální finanční světapáni by napřed museli zrušit daňové ráje, což nikdy v konkurenční honbě za co nejvyššími zisky neudělají. Takže prosazování rozpočtového paktu je dalekosáhlou drzostí finančníků a zoufalstvím jejich obslužných elit, včetně politických mocipánů. Nezbývá tedy nic jiného, než valit hovniválskou kouli dluhů po šikmé ploše dál a dál. Všichni prozíravější ovšem vidí, že na jejím konci je jediné řešení. Odepsání všech, či alespoň většiny dluhů, jak to dělali Židé již v biblickém období. Fiskální pakt, který tak zarputile prosazují političtí pohlaváři EU, není tedy ničím jiným, než marnou a tudíž ubohou snahou alespoň co nejvíc oddálit neodvratné.