S vysokou pravděpodobností se o výsledky včerejšího jednání ÚVV ČSSD zajímala obrovská většina politicky aktivních občanů. Vůbec nepochybuji, že i Zeman po celý den sledoval televizní zpravodajství, i když…díky svým zkušenostem s jistotou předpokládal většinu výsledků jednání a navíc, určitě nebyl odkázán jen na sdělení, která dostávala veřejnost prostřednictvím ČT. O to víc mne udivovalo, že vůbec nereagoval, nadtož bezprostředně, na stěžejní výstup ze zasedání ÚVV, který navíc už bylo, po rezignaci trojice předních haškovců, natolik předvídatelné, že nevyžadovalo ani jeho kvalifikaci vyhlášeného prognostika. Po šestnácté hodině se všichni obyvatelé země dověděli, že Sobotka zůstává předsedou strany a je pověřen vedením povolebního vyjednávacího týmu ČSSD. Zeman, podle jeho slov „již nejméně dvacetkrát řekl“, že pověří sestavováním vlády toho, koho strana vítězů voleb navrhne. A teď nějak mlčí. Kdyby měl ve zvyku chovat se tak, jak mluví, tak by včera večer podle toho i jednal. Nejpozději v 17 hodin by veřejně pozval Sobotku, aby mu dneska předal „pověřovací“ glejt. Kdyby nepovyšoval své ego nad zastávanou funkci, tak by nečekal jako mocnář, až bude poníženě požádán o přijetí, které je fakticky jeho ústavní povinností. A kdyby byl navíc charakterově člověkem velkého formátu, tak by Sobotkovi veřejně blahopřál k upevnění svého postavení ve straně. Vždyť Sobotka v této chvíli má takovou podporu, jakou určitě ve straně nikdy neměl a možná dokonce žádný předcházející předseda, protože toto je doslova přesvědčivě „vybojované“ vítězství. Když Zeman neudělal nic z toho o čem píši, tak jenom zvýšil podezření plynoucí ze zveřejněného rychlého průzkumu, podle něhož víc jak čtvrtina občanů považuje za hlavního viníka rozkolu v ČSSD, právě jeho. Přidávám k tomu už jen jednu osobní vzpomínku. Když jsem byl v březnu 1990 zvolen předsedou havířských odborů, ještě tentýž den večer jsem obdržel pozvání k předsedovi vlády. Proč? Protože to byl státník. Věděl, že do čela nejvlivnějšího odborového svazu v zemi se dostal nový člověk, takže považoval za politicky taktické, ihned reagovat na takovou změnu.