NÁSLEDUJÍCÍ NENÍ SILVESTROVSKÝM VTIPEM

Komunistické ideje byly poprvé komplexně deklarovány v polovině devatenáctého století. Nešlo o úplně nový obsah lidského vědomí. Jeho základ se totiž vine celými lidskými dějinami, nejméně od existence ovládání, zneužívání, či dokonce útlaku jedněch lidí jinými. Touha po spravedlnosti, co největší možné rovnosti, až konečně po osvobození od vykořisťování, to jsou základní kameny komunistického přesvědčení, které vykrystalizovalo jako odpověď na tisíciletou nadvládu menšiny nad obrovskou, leč nebohatou a nevlivnou většinou. Právě to je důvodem, že od svého samého počátku jsou pro komunismus nesmiřitelnými nepřáteli všichni, kdo mají privilegia, vládu, bohatství, vliv a moc. Komunismus je v nejvšeobecnější podobě alternativou k celodějinné realitě vrchnostenského panství nad vším lidem. Komunismus by nikdy nevznikl, pokud by naprostá většina lidí necítila útlak, nadvládu až diktaturu, neviděla obrovské rozdíly v hmotném bohatství a nevnímala privilegia vlivové, mocenské a panující menšiny. Komunismus tedy není jakýmsi vyspekulovaným výmyslem, ale snahou po odstranění privilegií, tužbou po spravedlnosti a přesvědčením o opravdové rovnosti všech lidských bytostí. Komunismus nikdy a nikde nebyl realizován, i když pod jeho prapory byla vytvářena nejedna společnost. Skutečný komunismus je teprve před branami lidských dějin. Bude ovšem vždycky konkretizací jeho základních, až utopických ideálů pro určitou dobu, čas a typ společenství. Tím je věčný, je neporazitelný a jeho motivační síla ke konání může být zmenšena pouze jeho realizováním, žádnými jinými ústupky, ať již sociálně demokratickými, či dokonce socialistickými. Komunismus je neoddiskutovatelně potřebným systémem pro obrovitou většinu populace. Je ovšem naprosto zásadní změnou dosavadního systému. Komunisté musí tento systém změnit a ne jej rádoby reformami udržovat ve skomírání. Komunismus vznikl a jednou bude realizován proto a jen proto, že odstraní ničím neodůvodnitelné nerovnosti a především z nich plynoucí privilegovanost. Dlouhá tisíciletí existující nadvláda jedněch nad všemi ostatními se projevovala často až jako zločiny proti lidskosti. Vedle nich byly terory všech revolucí prakticky nicotné. A řekněme si to narovinu. Kdyby Stalinův teror přinesl konečné osvobození utlačovaných, zneužívaných a jinak deptaných, bylo by mu vše odpuštěno. Není tedy proč se omlouvat. Nikdy se totiž neomluvili ti, díky nimž komunismus vůbec vznikl. Je tedy především na nich, aby začali se svou omluvou.

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

6 komentářů u „NÁSLEDUJÍCÍ NENÍ SILVESTROVSKÝM VTIPEM

  1. Zdravím,
    osobně jsem přesvědčen, že takovýto systém lze nastolit jedině s ideálními, dokonalými lidmi, kteří nijak neprahnou po moci, sebeprosazování, po vlastním prospěchu. Kteří nemají ani zrnka zla v sobě. Takovýto lidé – žel – neexistují a proto každý pokus o tento utopický systém může zkončit jedině v potocích krve a ve vlastním ekonomickém sebezhroucení.
    Šťastný Nový rok přeji :-)
    VM…

    • Pokud vnímáte utopii jako pejorativní slovo, ba až nadávku, pak se těžce domluvíme. Utopie je ideál, nikdy neuskutečnitelný, ale inspirující.
      Komunismus z poloviny devatenáctého století byl už víc, než jen utopií. Byl politickým programem. Bohužel ti, kteří se jej pokusili realizovat o skoro sto let později, ony ideály neinovovali, čili nepřizpůsobili na tehdejší podmínky.
      Dneska jde o to, najít program pro komunismus této doby. Pokud se to nepovede, čeká s vysokou pravděpodobností lidstvo éra nepředstavitelného utrpení, daleko většího, než když by byl realizován systém maximálně možné rovnosti a sociální spravedlnosti. Ba dokonce hrozí zánik této civilizace, která nemůže přežít neustále se zvyšující diferenciaci bohatých a chudých, privilegovaných a ovládaných.
      Lidstvo budoucnosti, pokud se chce dopracovat kosmického věku, nemůže být založeno na soukromém vlastnictví, ba dokonce nemůže vůbec znát vlastnické vztahy. Jsem tu každý jen chviličku, takže nemáme vůbec žádnou objektivní potřebu být bohatí, pokud společenství každému zajistí alespoň nezbytné.

  2. Slovo utopie jsem nemyslel v pejorativním smyslu – spíše ve smyslu „neuskutečnitelnost.“ Jak jste napsal: „Utopie je ideál, nikdy neuskutečnitelný, ale inspirující.“ Tedy možná – „sen“, ale sny se žít nedá.

    Taky si nedělám iluze o budoucnosti. Ale sněním ji nezměníme. Procesy, které jsou nastartované, vedou ke katastrofě, ale jednou katastrofou se jiná katastrofa nahradit nedá.

    Soukromé vlastnictví tu vždycky bylo a vždycky bude. Člověk jinak fungovat neumí ani nemůže. I komunity či kmeny žijící v „době kamenné“ mají svá soukromá vlastnictví. Vždycky bude bližší „košile než kabát,“ vždycky spíše člověk bude chtít zabezpečit svoji rodinu, svoje děti, než děti či rodiny těch druhých. I v „pravěkých“ komunitách si silnější jedinec urve z toho společného „majetku“ více než jedinec slabší. Spíše jde o to, aby rozložení toho vlastnictví bylo více méně v rovnováze – viz onen „soocialistický“ pojem „solidarita.“ Možná je třebu onu „solidaritu“ přenést i na mezinárodní úroveň.

    • Osobně jsem také velice skeptický, co se týče tohoto světa. Procesy, co jsou nastartované, vedou ke katastrofě a osobně pochybují, že se dají zvrátit. Možná zpomalit, na čas, na dva časy. Ale zvrátit už asi ne.

      Jistě, svět potřebuje radikální změnu. Ale nestačí změna, která přijde zvenčí, která bude násilím vnucena – protože i ti, co by ji násilím vnucovali, se potřebují změnit. V každé společnosti jsou zástupy sobců, arogantů, mocichtivců a svět nezachrání to, zda jedna skupina mocichtivců nahradí druhou skupinu.

      Změna, co svět potřebuje, musí vyvěrat zevnitř. Z vnitřního postoje. Lidstvo se musí změnit, radikálně, okamžitě a na všech místech světa současně, jinak nepřežije.

      • Já jsem zase především skeptický k představě jednotného světa. Z čehož mi vyplývá, že ne celý svět a už vůbec ne velice rychle, se musí změnit. V prvém kroku si myslím, že by měli získat šanci žít vedle sebe jak sobci, aroganti a mocichtivci s těmi opačnými, či vůbec jinými. Řečeno co nejobecněji, všichni by měli žít v systémech či režimech, jaké jim vyhovují. Vždyť je dost i takových mezi námi, kteří snesou nadvládu, aroganci i sobeckost, pokud jim dopřává „slušné“ přežití, nadtož účast v soutěži sobeckosti, arogance a mocichtivosti. Chybou všech dosavadních vládnoucích systémů podle mne bylo, že nedovoloval lidem jiného nadtož opačného přesvědčení, žít podle něho. Po zániku Říma Evropě kupříkladu trvalo podstatně déle oproti Dálnému východu, než poznala, že náboženská nesnášenlivost ji existenčně ničí. Až dospěje lidstvo k vědomí, že lze tolerovat existenci různých politických režimů, žití v různých ekonomických systémech, ba třeba i chuť některých žít dokonce v komunismu, pak bude mít zase větší šanci na dlouhodobější existenci.

Napsat komentář: Vašek Muller Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *