„JAKÝSI“ HŘEBAČKA SE NAKONEC STAL FANOŠEM MIKULECKÝM

Naprosto výjimečně píši svůj blog v sobotu. Z úcty ke dvěma lidovým géniům. Dlouhá léta jsme zpívávali písničky jako V širém poli studánečka kamenná, či především Vínečko bílé a byli jsme přesvědčeni, že jde o dávnou lidovou tvorbu. Až mnohem později jsme se všichni dověděli, že je tomu jinak. Právě dneska je to sto let, co se v Mikulčicích, starodávném sídle Velké Moravy, narodil František Hřebačka. Celý život se pak živil malováním pokojů. Maloval však nejen pokoje, ale i obrázky a od roku 1946 byl vedoucím redaktorem regionálního časopisu Malovaný kraj. Do něho začal psát pod pseudonymem Fanoš Mikulecký. Jeho první literární pokusy jsou doložitelné už z roku 1928. Hřebačka byl nejen vzdělaný, ale neustále zdokonaloval své vyjadřovací schopnosti a především tvůrčí zkušenosti v oblasti režírování vlastních her. Dnes by se řeklo, kreativní religionista jihomoravského Podluží, své aktivity stále více rozšiřoval, vedl divadelní kroužek, muzicíroval, organizoval kulturní a společenské akce a také skládal písničky pro Slovácký krúžek v Mikulčicích. Prý jich napsal dvě stě sedmdesát. I když nejznámějších je asi stovka. Anonymity jej zbavil redaktor Literních novin Jindřich Uher, který už v roce 1967 napsal, že Vínečko bílé není stará lidová, ale že ji napsal člověk, se kterým teď dělá rozhovor. Uher to byl, kdo uveřejňováním myšlenek Mikuleckého začal vytvářet jeho životopis a postupně i jeho legendu. Mikulecký v ní vysvětluje anonymitu svých písní tím, že nevěřil v jejich kvalitu, protože jeho literární pokusy mu tehdejší redakce vracely. Nejen o definitivní ztrátu anonymity, ale dokonce o celostátní popularitu Fanoše Mikuleckého se paradoxně zasloužil nepovedený film natočený až deset let po jeho smrti, roku 1981 s názvem „Opera ve vinici“. Tvůrci oživili jednak jednu z jeho her Prechovský buřič, ale především si místní lidoví muzikanti a zpěváci připomněli jeho písničky. Od té doby je Fanoš Mikulecký nezaměnitelným fenoménem nejen Slovácka, ale celé Moravy. V mých očích byl případem lidového génia své doby a svého regionu. Jeho písničky vděčí za svou popularitu dokonalému vystižení genia loci svého rodného kraje, lidí, kteří ho po staletí zvelebují a svou pílí se stali pevnou součástí všelidské pospolitosti. Takové lidi potřebuje současný svět a ne parchanty, kteří sami sebe považují za elitu, ačkoliv jsou příživníky, nebo dokonce nelidskými vyvrheli. A mimo jiné. Včera pochovali v Jasenné u Vizovic mého vrstevníka, s nímž jsem začínal jak v hornictví, tak ve folkloru, Janka Rokytu, jednoho podobně opravdového genia pro změnu z Valašska, který bez znalostí not se stal vynikajícím cimbalistou a vypracoval se v nejlepšího znalce lidové hudby v druhé polovině minulého století. Narodil se 16.4.1938 a zemřel 22.7.2012.

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *