Vzpouru ulice, kterou 17. 11. 1989 započali studenti, se jali zmanipulovávat nejpodlézavější lokajové každé moci, herci. Do čela si vybrali fakticky jednoho ze svého středu, obskurního dramatika a dramaturga nedouka, jehož jedinou divadelnickou kvalifikací bylo, a vlastně pořád ještě je, kulisáctví. Právě on o demokracii ve své mluvě koktával v každém veřejném vystoupení. Vůdcové KSČ se vzdali moci nejen bez odporu, ale někteří fakticky spolupracovali se vzedmutými emocemi lidu. Jasně totiž pochopili jeho vzkaz, že si dál už jejich vládu nepřeje. Proto se dobrovolně, i přes svou obrovskou přesilu armády a policie, rozhodli přání veřejnosti vyhovět. Jestli dneska kdokoliv kecá o nedemokratičnosti nadvlády KSČ, tak by měl minimálně uznat, že dobrovolným vzdáním se moci jednoznačně prokázala svou demokratičnost, čili respektování vůle jediného svrchovaného nositele moci v demokraciích. V mých očích dokonce v té nejvyšší míře, protože takto se v dějinách nezachovala dosud žádná politická moc. Přeji budoucím generacím, aby každá nadvláda nad nimi se zachovala stejně. Živelnost ulice dala nastupující moci mandát pouze ke zrušení vedoucí úlohy KSČ, tedy konkrétně článku 4 Ústavy ČSSR. A možná ještě ke zrušení Lidových milicí (ML), i když podle mého soudu pouze jejího centrálního velení. Pod perspektivou dneška, kdy má svou soukromou armádu každý bohatec, velký soukromý podnik, ba i někteří veřejní činitelé, považuji likvidaci LM za ukvapenou. Soudím, že i ona umožnila rozkradení národního majetku v privatizaci formou revolučního (ne)práva. Revoluční moc začala neodkladně doslova řádit. Už bez mandátu veřejnosti si především usurpovala správu všeho národního bohatství, které pak, opět dle revolučního bezpráví přerozdělila, komu chtěla. Že by o věci uskutečnila referendum, si ani nevzpomněla. Bez všeobecného souhlasu pak v krátkém čase rozbila stát, což je ve slušných zemích činem velezrady. Nově vzniklému státu nadiktovala horkým perem sesmolenou ústavu, samozřejmě i tu bez alespoň dodatečného plebiscitu. Aniž se veřejnosti ptala, určila jí spojence i nepřítele. Celá léta hospodařila se všemi společenskými příjmy ať již z prodejů státního majetku, či z daní natolik neprůhledně, že do dnešního dne způsobila dluh každého obyvatele ve výši 120 tisíc korun, aniž je ochotna přiznat, že zem přebírala za situace, kdy každý obyvatel byl vlastníkem skoro dvou milionového bohatství soustředěného do majetku státu. Zpronevěřila finance pro penze, zdravotní péči a veškeré vzdělání. A to všechno pod burkou hned v listopadu 1989 zahájeného blábolení o demokracii, u které podvodně zamlčela, že jí jde prakticky pouze o zastupitelskou demokracii. Což je politický systém zastupující tu jedinou, skutečnou demokracii. V neoliberální praxi dneška znamenající absolutismus nadvlády finanční oligarchie. Jestli takto vzniklá, reálná demokracie v Česku není diktaturou, tak bych rád věděl, co jí potom je.