Umění je věcí emocí. A ty jsou veskrze subjektivní. Proto jsem nikdy nechápal, že mohou existovat nějaké rozumové zákonitosti, podle nichž se hodnotí umělecké počiny. Nebo nějaké kánony, které z tvorby jedince dělají už umění, zatímco tvorba jiného jím není. Dokonce že se sestavují žebříčky uměleckých výkonů. Umělecký počin se mně líbí, nebo ne a na takovéto hodnocení má nárok každý. Teprve pak obrovská většina sympatizantů může dát umělci punc úspěšnosti a ne nějaký kritik, údajně sebeodbornější. A tak přes všechna oslavování herectví Štěpánka, jsem v něm já osobně žádného velkého herce nikdy neviděl. Tím méně pak v jeho potomcích, kteří se podle jakéhosi zvrhlého dynastického automatismu rovněž stali herci, což se v poslední době nesmyslně zdůvodňuje dokonce geneticky. Minulý týden zemřel jeden z nich. Martin. Měl 63 let. Dost na to, aby ukázal, co v něm opravdu je. Bohužel, žil až příliš neherecky. Stačil být protikomunistickým emigrantem, hlasatelem ve Svobodné Evropě, ministrem kultury a prakticky po celou dobu po listopadovém puči zaslepeným antikomunistou. Do profesního života vstoupil až v roce 1969, tedy již za normalizace. A hned první angažmá bylo v Národním divadle, což dosvědčovalo jednak vliv tatíka, ale především politickou spolehlivost, kterou si už na studiích musel nějak zasloužit. Po čtyřech letech z ND odešel, je otázkou zda pro nesouhlas s praktikami Kapličky, které se zajídaly i jiným hercům, nebo proto, že s jeho herectvím to nebylo valné. Nakonec, po dalším tříletém angažmá v Realistickém divadle i odtud dostal kopačky, prý z politických důvodů. Zůstává otázkou, jak se živil od roku 1976 do roku 1981, kdy emigroval a dokonce s celou rodinou, což se umožňovalo jen výjimečně po roce 1977 a pouze signatářům CH77. 17. září letošního roku spáchal sebevraždu. Jak žil, tak také zemřel.