Vlastníci největšího nadbytku volných finančních prostředků po rozpadu druhého světa, tedy SSSR a jeho satelitů, si celkem rychle vytvořili dokonale nenarušitelnou síť, do které zapletli celý svět. Jako jediní majitelé nadbytku peněz ovládají banky, které spravují rovněž vklady drobných střadatelů a shromažďují tak pod jednou střechou všechny finance, které zatím lidé nechtějí utratit. Banky pak půjčují především produkčním podnikatelům, ale i státům, ne-li dneska převážně státům. Cílem bank je dosáhnout největšího zisku. K tomu si mimo jiné vydržují zdánlivě nezávislé ratingové agentury, které hodnotí úvěrovou důvěryhodnost institucí, obchodních subjektů i států. Banky mají zájem, aby rating byl pro žadatele o úvěr co nejnevýhodnější, aby si mohly nadiktovat výnosnější úrokovou míru. Tak realizují banky nadvládu nad produktivní hospodářskou sférou. K diktatuře vůči státům mají navíc další nástroje. Chce-li stát kupříkladu snižovat nezaměstnanost, musí se podbízet investorům a jejich bankám, kupříkladu tím, že jim na nějaký čas odpustí placení daní. Nejsou-li takové pobídky pro banky dostatečné, nejenže nepůjčí peníze na podnikání v dané zemi, ale ještě sníží její rating a přemístí svůj kapitál do daňového ráje. V jednotlivých státech tak dneska již nevládnou zvolení zastupitelé a jejich vlády, ale celoplanetární finanční instituce.