Vždycky mně byly vrcholně podezřelé všechny průzkumy veřejného mínění. A ani jsem se proto nedivil, že je strana a vláda za KSČ nedělala. Z nich pak nejvíc hra na nejpopulárnějšího, nejoblíbenějšího, či až nejdůvěryhodnějšího politika. Právě minulý týden v ní poprvé vede tabulku úspěšnosti Radek John, persona, která ve skutečnosti ještě není politikem. Takže právě proto je nejpopulárnější. Další to absurdita demokracie, v níž se běžně stává nejpopulárnějším politikem člověk, který prakticky ještě politikem není. Případ Johna totiž není zdaleka první. Právě naopak, jde prakticky o tradici našeho polistopadového veřejného prostoru. Pamětníci si určitě ještě vzpomínají na obrovskou popularitu disidentské superstar Václava Havla, či hřívnatého bosse z Prognostického ústavu KSČ, prakticky ihned od prvních okamžiků po 17. listopadu 1989. Byla rovněž obrovsky největší, když ještě nebyli politiky. Pak už jejich hvězda pouze zapadala. Stejně na tom byl současný premiér, který ještě nic neudělal ve své funkci a už byl nejpopulárnější, ba dokonce požíval údajně největší důvěry veřejnosti. A od té doby už v žebříčku klesá. Dokonce se podobnému osudu nevyhnul ani spící černohorec za šlechtického, ba až vladařského rodu, když se rozkřiklo, že povede stranu politických elitářů. Takže mne napadá, kdy vlastně člověk už je politikem, když se teprve vlísává v přízeň svých bližních, nebo teprve potom, co svými rozhodnutími zastupuje občany, čti, rozhoduje o osudu občanů?