Přiznám se, že je mi Klause čím dál, tím víc líto. Vzdělání, které získal na oficiální vysoké škole za nadvlády KSČ, mu po listopadu 1989 nebylo k ničemu. Ihned po listopadu se vrhl do veřejného života a v něm samozřejmě už nikdy neměl čas dohnat svůj vzdělanostní deficit, takže nejméně poznatky vědy za posledních dvacet let nemohl hlouběji vstřebat. Klaus, coby ambiciózní člověk, se sice před listopadem pilně doučoval ze západní literatury, ale bohužel ne komplexně. Od samého počátku si vybíral pouze díla odporující doktríně, v níž byl v Československu vychován. V odporu vůči ideologii státem řízené, ba až plánované ekonomiky, zaplňoval neustále svůj mozek pouze ortodoxií absolutně svobodného tržního hospodaření.  Z toho se u něj vyvinul až bezděčný reflex spočívající v neschopnosti vnímat, ba jen slyšet jiné ideje a názory. Mám s tím osobní zkušenost. Při jednom jednání zástupců odborů a Čalfovy vlády v roce 1991, se mi při mém vystoupení snažil gesty naznačit, že mne neslyší. Ne, že bych mluvil tak tiše, ale proto, že jeho mozek už vůbec není schopen přijímat určité druhy názorů. Definitivně jsem se o duchovní jednostrannosti Klause přesvědčil, když v jednom upřímnějším rozhovoru o svém denním režimu mimo jiné napsal, že si přečte své noviny.  Klaus si tak díky odporu k marxistické doktríně na celý život vypracoval velmi jednostranný duchovní obzor. Všechna jeho veřejná vystupování v posledních letech, která jedni považují za provokativní, druzí za ignoranci, třetí za aroganci a většina nad nimi mávne rukou, či je už vůbec ani nesleduje, jsou pro mne fakticky jen a jenom důsledkem Klausovy nedovzdělanosti, čili faktického diletantství. Nejkvalifikovanějším důkazem tohoto tvrzení je jeho habilitační práce na profesora finančnictví. Její vědecký přínos je obdobný doktorské práci pana Stanislava Grosse.