Jedním ze základních rysů demokracie coby politického režimu, jsou pravidla utváření mocenských institucí. O nich se traduje, že jsou tvořeny třemi na sobě nezávislými pilíři. Mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní. Tyto měli a doposud pořád mají, ve všech případech pouze rozměry jednotlivých států. Již po prvé, ale především po druhé světové válce, se sice začaly rýsovat jakési celosvětové mocenské instituce, ale ty nikdy neměly šanci fungovat jako celosvětové pilíře reálné moci. A to pro odpor nejsilnějších států, které nikdy nebyly ochotné podřídit svou moc nějaké celosvětové. Nejméně od poloviny dvacátého století, ale především pak okamžitě po rozpadu bipolárního světa, čili zániku Sovětského svazu, se až rakovinovým tempem začaly živelně vytvářet nové, celosvětové pilíře moci. Základní jejich charakteristikou je, že ale nejsou produktem demokratického politického systému, nýbrž pouze živelné hry, bůhví proč nazývané trhem. Při tom jde o produkty bezohledné rvačky až po formu válek, mezi jakýmisi nejsilnějšími, pro veřejnost však veskrze anonymními, hráči. Oněmi dvěma novými pilíři moci jsou moc finanční a moc mediální. Pokud se nepovede celosvětovou moc finanční a stejně tak mediální dostat pod kontrolu jakýchkoliv celosvětových pilířů demokraticky vytvářené moci, žádné řešení krizí současnosti nebude jejich reálným řešením. A pokud tento úkol demokracie jako politický systém nedokáže, pak se prokazatelně vypotřebovala a bude nutné hledat nové principy tvorby moci.