ANTIKOMUNISMUS V ČR JE DIVADLEM PRO NAIVNÍ LID.

V roce 1989 a v bezprostředně následných, dominoval v naší zemi antikomunismus třídní nenávisti. Vévodily mu pozůstatky reprezentantů politické moci, kterou KSČ zlikvidovala. Svých lidských práv se dále nejhlasitěji domáhali předkomunističtí držitelé majetku, včetně církví a šlechticů. Byli to v mých očích jediní opravdoví antikomunisté již jen proto, že šlo většinou o emigranty, kteří celý svůj život v sobě antikomunistickou nenávist živili pocitem ukřivděnosti a touhy po revanši. Antikomunismu občanů ČSR, nadtož pozdější ČSSR, jsem – až na čestné výjimky – nikdy nevěřil, ba dokonce ani v provedení disidentů. Veškerý polistopadový antikomunismus se proto vyčerpal mocenskou rehabilitací prvně jmenovaných, majetkovou restitucí druhých a také dosažením mocenských postů těmi, kteří za nadvlády KSČ strádali nenaplněním svých mocenských ambicí. Jelikož čelní představitelé KSČ v roce 1989 v panickém strachu moc doslova zahodili, příslušníci kategorie mocichtivců byli prvními, kdo byli skutečně uspokojeni. A ti se začali ihned chovat tak, jako všichni mocní vždy a všude. S vědomím nekonečnosti dějin a vrtkavosti přízně davů udělali vše co je potřebné, aby předešlá vrchnost nebyla ani potrestána, nadtož reálně poražena. Věděli až příliš dobře, že jejich moc také není na věky. Učebnicovým příkladem takového pojetí moci je dodneška lustrační zákon. S přísností postihuje spolupracovníky padlé moci, ale nikoliv její tvůrce a vykonavatele. Je bičem na řadové lidi, ale nepostihuje prominenty. Jako je tomu mezi mocnými vždy. Panstvo se totiž nikdy vzájemně nejen nelikviduje, ale ani neohrožuje. Podle tohoto věčného schématu například nová moc vytvořila ty nejpříhodnější podmínky k přechodu mezi nové mocné naprosté většině nomenklaturních kádrů KSČ z oblasti řízení hospodářství. Umožnila jim neuvěřitelně rychle zbohatnout, čili vytvořit si základnu podílu na současné moci. Sebeviditelnější antikomunistické aktivity od roku 1992 lze proto kvalifikovat jen jako roušku odvádějící pozornost řadových obyvatel od reálné dělby moci těch, kdo po ní touží a pro něž je ve všech formách hlavním smyslem jejich života. Proto jsou antikomunistické aktivity tím méně účinné, čím více jsou halasné. Vrchnost se nikdy v dějinách navzájem neničila. Její příslušníci měli a dodnes mají totiž naprosto stejný zájem – ovládat zbytek společnosti. A tak veškerý antikomunismus v ČR jen pro naivky dobrý jest.

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *