O NÁJEMNÉM JEŠTĚ BOLŠEVIČTĚJI

Bytové domy by neměly být ve vlastnictví fyzických osob.

 

     Jako člověka, který pracoval nějaký čas v sektoru bydlení mne nejvíc zaujalo, že odborníci zabývající se problematikou sociálního státu – od filozofů přes sociology po národohospodáře – až na ojedinělé výjimky, nezařazují problematiku bydlení do agendy sociálního státu. Při tom bydlení je víc, než jenom sociální (v užším slova smyslu) problém, je doslova jedním ze stěžejních atributů svobody. Jsem přesvědčen, že nic jiného, ba ani jistota zaměstnání, nedává člověku průměrného sociálního postavení tak vysoký pocit sociální jistoty a tím praktického pocitu svobody, jakou mu dokáže vytvořit vlastní střecha nad hlavou. Nejméně z tohoto pohledu vyvozuji, že bydlení je – minimálně v našem klimatickém pásmu – natolik specifickou formou nezbytných lidských potřeb, že si zaslouží rovněž speciálních a v jiných oblastech proto nepoužívaných řešení.

      Absence zařazení problematiky bydlení do širšího vnímání celé sociální otázky dneška podle mne způsobuje i jeden závažný koncepční nedostatek sociální politiky všech, především pak levicových politických stran. A to nejen u nás. Tím nedostatkem je politické pojetí institut nájemného bydlení obecně a nájmu bytů v bytových domech konkrétně. Pro vrstvu našich polistopadových profesionálních politiků se celý problém nájemného bydlení totiž zredukoval na pouhou státní regulaci platby za tuto nepostradatelnou potřebu. Nikdo nikdy se ani nepokusil podívat se na samu podstatu nájemného bydlení. Alespoň jsem o tom nenašel v programech politických stran nic zásadního. Což je možná také jen moje chyba. Pak se dotyčným omlouvám.

     Nájemné bydlení v bytových domech se historicky vyvinulo zhruba do tří hlavních podob. Bydlení hotelového až penzionového typu pro ty příslušníky vyšší střední vrstvy až elity, kteří nechtějí, nebo z různých profesních důvodů ani nemohou mít v místě svého momentálního pobytu svůj vlastní dům. Druhým typem nájemného bydlení jsou byty kdysi činžovní, tedy pro příslušníky nižších vrstev, kteří si ještě, nebo vůbec nikdy, nedokáží pořídit ani vlastní byt nadtož dům. Třetím typem nájemného bydlení v činžovních domech jsou byty pro lidi dlouhodobě či až trvale vyčleněné, kteří si vůbec nedokáží zajistit úhradu svých nezbytných potřeb. Navykli jsem je označovat za azylové byty, sociální bydlení, či jen útulky až ubytovny. Na tomto místě pro úplnost připomínám, že byty družstevní nepovažuji ve své podstatě za byty nájemní, i když z právního hlediska u nás nájemnými jsou. Ovšem s velice malými právy kolektivního vlastníka a poměrně s vysokými právy individuálního uživatele.

     Byty jmenované jako první mne pro následující úvahu nezajímají, jelikož nejde o sociální problém. Rovněž byty jakéhosi posledního přístavu nebudou předmětem tohoto příspěvku, protože jde o nepatrný segment bydlení, vesměs dotovaný z režie obcí. Zajímá mne na tomto místě úzký segment nájemních bytů v bytových domech ve vlastnictví individuálních, tedy fyzických osob. Už jenom fakt, že v roce 2003 žilo v těchto domech jen 2% nájemníků, tedy ani ne 0,6% všech obyvatel naší země a přesto právě jejich problém je hlavním obsahem medializace bydlení v ČR, sporem ve kterém se angažovala i naše nejvyšší soudně-zákonodárně-mocenská instituce a dokonce mezinárodní soudní dvůr, svědčí o čemsi pochybeném v našem nově vytvářeném sociálně-ekonomicko-politickém systému.

     Co to vůbec je pronájem obecně? Z mého pohledu je to reálný důkaz faktu, že vlastník pronajímané věci sám ji nepotřebuje, ať již přechodně, či trvale a tak ji poskytuje za úplatu k užívání jinému. Nic proti tomu, pokud jde o přechodný stav, tedy důvodný předpoklad, že v dohledné budoucnosti bude vlastník sám svůj majetek využívat. Otázkou začíná být předmět nájmu v momentě, když vlastník nikdy majetek užívat nebude a tedy věcně jej nepotřebuje. Kladu si neodbytně otázku, proč ho potom zájemci přímo neprodá. Možné odpovědi jsou asi dvě hlavní. Buďto nájemník, nebo-li nájemce není koupěschopný, nebo pronajímatel chce mít z nájmu trvalý příjem, což znamená že považuje pronajímání jako jakýsi druh podnikání.

     A tím se dostávám k hlavní myšlence sociální politiky v oblasti nájemního bydlení u nás, jejíž vyřešení považuji za zásadní. Jak jsem již řekl na začátku, bydlení je natolik specifickou potřebou každého člověka, že by mělo být i mimořádně společensky ošetřeno. Základní myšlenkou mého náhledu je, že každý by měl mít šanci dosáhnout na svůj vlastní byt. Což znamená, že žádné nájemné bydlení by nemělo být tak finančně náročné, aby realizaci této šance zabránilo. Například by nemělo být předmětem tržní, ale pouze neziskové ekonomiky. Nevidím vůbec žádný důvod, proč by nájemné mělo krýt něco víc, než jen investice na výstavbu a provozní údržbu. Z čehož logicky plyne, že by nájemní platba v žádném případě neměla vytvářet akumulaci kapitálu na novou investici, nadtož zajišťovat existenci pronajímateli, ať již je jím persóna pana domácího, či realitní kancelář.

     Z uvedeného mi vyplývá, že vlastníkem bytů v bytových domech by měla být vždy jen a jen například obec. V žádném případě ne nějaký pan domácí. Obec by jistě našla konkrétní způsob zajišťující aby nájemníci se stali po zaplacení investice na výstavbu (anuity) vlastníky. I když si vezmou na ni hypotéční úvěr, tak určitě celkově nezaplatí víc, než když dneska platí nájem. Ale hlavně, po skončení hypotéky je byt jejich vlastnictvím, zatím co při současném pojetí placení nájmu pořád nic nemají a platí a platí dokonce stále více a v budoucnu jim hrozí možná i libovolná výše nájemného a navíc i výpověď bez udání důvodů. Což všechno jsou projevy globalismem pozvolna likvidovaného sociálního státu. )

     Již někteří radikálnější ideologové liberalismu, v samých počátcích svého politického boje s aristokracií totiž přinesli do svých sociálních teorií o institutu nájmu zásadní průlom. V jejich očích bylo pronajímání nemovitého majetku rentiérstvím, tedy čistokrevným příživnictvím, stejně odsouzeníhodným jako již před tím například lichva. Podle nich každý, kdo drží majetek který není schopen sám obhospodařovat, není morálně oprávněn ho ani mít ve své držbě. Zastávali názor, že pronájem půdy, ale i domů je samou charakteristikou vazalství, nástrojem poddanství a tím i podstatou politické moci aristokracie. Ne nadarmo bylo zrušení roboty provázeno pozemkovými reformami, konkrétně dělením vrchnostenských statků mezi bývalé poddané. Alespoň takto byla reforma ideologicky zdůvodňována.

     Institut nájmu je tedy atavismem, nezakrytým pozůstatkem z dob otrocko-nevolnických. Je jedním z nejviditelnějších a mnohdy i nejcyničtějších projevů nadvlády člověka nad člověkem. Že měšťanské revoluce jej zpochybňovaly bylo logické. Když ale příslušníci třetího stavu se později sami domohli tak velké koncentrace osobního majetku, že jej opět osobně nedokázali obhospodařovat, bylo stejně logické, že rovněž své přebytečné nemovitosti začali pronajímat a činí tak dodnes.

     Po druhé světové válce bylo sice krátké období, kdy v některých zemích byl institut nájmu nemovitostí v držbě soukromých os
ob opět zpochybňován a v některých zemích bylo například morálně odsuzováno soukromé vlastnění bytových domů, ale většinově se bohatý svět vrátil k tomuto feudálnímu přežitku.

     Považuji z již řečeného proto za chybu, že byla provedena restituce činžovních domů do rukou fyzických osob. Zákon o nápravě křivd šlo v těchto věcných případech řešit jinak, například finanční náhradou či odškodněním. Zvláště když pánů domácích je doslova hrstka. Ze společenského hlediska se nám uvedené restituce vůbec nevyplatily, nehledě na komplikace politické a právní.

Příspěvek byl publikován v rubrice Texty a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

3 komentáře u „O NÁJEMNÉM JEŠTĚ BOLŠEVIČTĚJI

  1. To je smysl nehoráznostiSmyslem tohoto webu je především, ne-li výlučně provokovat k jinému pohledu na věci.

  2. Přečetl jsem si pozorně znova ten poslední odstavec a myslím,že směšujete dvě věci:restituce a činžovní princip jako takový.Restituce vlastně napravovaly stav před rok 1948,jelikož období 1948-1989 je bráno jako bezpráví:Tudíž nemohly být chybou z hlediska práva…….a pak je tu ten pohled moralistní,že je to nespravedlivé…..ano z hlediska rovnosti ano….problém je,jak rovnost politicky prosadit či realizovat a VŘSR i únor 1948 je toho varovným příkladem……

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *